"Člověk se projeví, když se měří s překážkami."
Pokud se mám zamyslet nad prioritními hodnotami dnešního člověka, volba bude jasná. Přestože z mnoha a mnoha statistik a průzkumů vyplývá, že prvenství mezi všemi má stále láska a přátelství, hledala bych dnešní hodnoty někde jinde. Většina z nás si ani nepřipustí, že bohužel peníze a jakási nepochopitelná chtivost po cizím neštěstí je pro nás všechny pomalu nejpoutavější. Sami si to třeba ani nedokážeme přiznat, ale pokud se dostaneme do nějaké vyhrocené nebo neočekávané situace, reaguje většina z nás prakticky stejn
. Když jsem si vybírala některé z témat slohové práce, nejprve jsem váhala. Jenže jako naschvál se přihodilo několik věcí, které mě více než motivovaly k výběru tématu. Na jednu stranu díkybohu za ně. Ale na druhou...
Můžete se mnou nesouhlasit, ale peníze v dnešní době představují prakticky vše a ušlechtilé názory, jako "Ten, kdo má na prvním místě v žebříčku hodnot peníze je sobecký, nehodný moderní společnosti a tak všelijak podobně" jsou dnes prakticky jen výkřikem do tmy. Člověk se bez peněz prostě neobejde. Stálým zvyšováním spotřební daně, poplatků, nájmů i cen za studium na školách se stále více a více stávají peníze nutností, pokud chceme sobě a jednou i svým dětem dát alespoň něco málo z toho, co bychom chtěli. Těžko dnes v supermarketu za nákup zaplatíme krávou, senem nebo třeba košíkem vajec. Doba si žádá své.
Další věcí, která se dá posuzovat jako základní vlastnost moderního člověka je ona zmíněná lačnost po neštěstí. To je téma, které jsou lidé ochotni rozebírat ze všech stran a třeba i celé odpoledne. Pokud někdo vidí nějaké neštěstí, nelení a odhodí svou práci kamsi, okamžitě změní plány, jen aby mohl být co nejblíže u toho. Přeci proč se nepodívat, když se to nestalo nám. Doslova jsem se o tom přesvědčila nedávno. Je to zhruba čtrnáct dní zpátky.
Seděla jsem ještě s mými třemi kamarády v autě u nás před domem, v centru města. Bylo už dost pozdě a tak jsme se chtěli loučit. Když v tom se okolo obchodního domu vyřítilo auto, nevybralo zatáčku a v plné rychlosti projelo hloučkem maturantů na chodníku, kteří šli ze svého plesu domů. Když jsem viděla jednoho z nich jak vyletěl do vzduchu nad střechu jednoho z obchodů, rozběhla jsem se k místu nehody, zatímco kamarádi volali záchranku. Všichni byli víceméně v pořádku, ale tolik lidí, kolik se v mžiku kolem nás postavilo jsem v tuhle hodinu v Benešově nepotkala ani na ulici. Těžko říct, kde se tam všichni tak rychle vzali, když ještě před chvílí bylo v ulici úplné ticho a kromě nás a těch mladíků tam nikdo nikde nebyl. A teď tam všichni stáli a pozorovali toho nešťastníka, kterého srazilo auto a později i práci záchranné služby. Po příjezdu policistů byli najednou všichni z přihlížejících na místě nehody, vše nejlépe viděli, ale každý podával poněkud jiné informace. Hlavně že si ten pohled mohli "užít".
Něco podobného se také právě děje u nás ve třídě. Pokud dojde k nějakému neštěstí, všichni jsou najednou světaznalí a vědí o situaci všechno, i když ve skutečnosti nevědí skoro nic, v horším případě vůbec nic. A pak se snaží všichni moralizovat a řešit věci, které by spíše měli nechat na lidech, jichž se to týká. A výsledkem stejně nakonec je to, že jediné, čím chtějí pomoci jsou zase jen peníze. To, že člověku v některých chvílích stačí jen podržení za ruku, vypovídání se, případně obejmutí, to už neberou jako dobrý nápad a raději "vysolí" pár drobných, než aby museli s člověk chvíli pobýt a vyslechnout ho nebo mu otřít slzy.
A tak si říkám, kam se jednou dostaneme a jak se budou jednou chovat moje děti. Jestli peníze definitivně zastíní city a my budeme jen bloumat po ulicích, lačni cizího neštěstí, abychom uspokojili sami sobě jakousi zvrácenou potřebu.
